BB: Za svůj život jesem navštívil již nespočet galerií (obrazáren) a stále se mi točí hlavou taková myšlenka – jaká galerie je na celém světě nejlepší? Co musí splňovat, aby se takto dala označit? Kritérií, které to určují, je jistě velice mnoho, například množství děl, hodnota sbírek, světové povědomí, prestiž kurátorů, orientace v muzeu a jistě mnoho dalších. Pro mne to jsou jen tři základní kritéria – budova, v níž jsou sbírky umístěny, samozřejmě kvalita sbírek a forma prezentace děl. Pokud tedy se zamyslím, která galerie je v těchto třech kritériích na světě nejlepší, pak je to pro mne jednoznačně Museu de Arte v brazilském Sao Paulo.

V Brazílii jsem byl poprvé před mnoha lety pracovně. Když jsem pobýval v Sao Paulu nenechal jsem si samozřejmě ujít návštěvu národní brazilské galerie, která se nachází na jednom z kopců, na centrální ulici Av. Paulista, 1578 – Bela Vista, São Paulo. Vůbec jsem netušil, co mne čeká a to co jsem uviděl ve mně zanechalo hlubokou brázdu na celý život. Již samotná budova je natolik impozantní, že vás skoro ani nepustí dovnitř. Chodil jsem kolem ní nejméně hodinu, abych si jí vryl do paměti. Autorkou budovy otevřené v roce 1968, je architektka Lina Bo Bardiová, manželka jednoho ze zakladatelů muzea, kterými byli Assis Chateaubriand a Pietro Maria Bardi. Je to poměrně jednoduchá funkcionalistická stavba, která by se dala popsat jako krabice od bot, zavěšená na dvou kramlích zatlučených do zemně, ale ty rozměry, to nejsou krabice od bot, ale letecký hangár! Tu monumentalitu nejsou schopny zachitit ani dronové fotografie, to se musí vidět naživo …

Vpodstatě jsem ani neočekával něco většího uvnitř …. šeredně jsem se zmýlil … To, co jsem uviděl, bylo zcela nad moje chámání, takovou prezentaci děl jsem nikde na světě neviděl a ani by mne v životě nenapadlo, prezentovat obrazy takovouto formou. Domníval bych se, že se budou obrazy navzájem rušit, ale nebylo to tak. Obrazy levitovaly ve vzduchu všechny otočené na jednu stranu a pod každým byla velká bílá kostka, která jakoby obraz nadnášela ….

Bylo to absolutně famózní, nečekané, úúúžasné, naprosto dokonale výtvarné, naprostá BOMBA !!!!! Obrazy jsou zavěšené na velkých skleněnách tabulích a každá je kotvena dřevěným klínem v kamenném kvádru. Autor expozice musel být naprostý génius!

Třetí, naprostý šok, byla samotná sbírka děl. Něco, co jsem tedy rozhodně nečekal. Kde se proboha vzalo tolik významných děl světových mistrů v džunglí zarostlé a poměrně zaostalé Brazílii?

K zastoupeným umělcům patří Karel Appel, Max Beckmann,
Giovanni Bellini, Giovanni Boldini, Pierre Bonnard, Paris Bordone, Hieronymus
Bosch, Sandro Botticelli, Alexander Calder, Paul Cézanne, Marc Chagall,
Jean-Baptiste-Siméon Chardin, François Clouet, Jean-Baptiste-Camille Corot,
Piero di Cosimo, Lucas Cranach starší, Honoré Daumier, Edgar Degas, Eugène
Delacroix, Anthonis van Dyck, Jean-Honoré Fragonard, Paul Gauguin, El Greco,
Vincent van Gogh, Jean Baptiste Greuze, Frans Hals, Hans Holbein mladší,
Jean-Auguste-Dominique Ingres, Fernand Léger, Jacques Lipchitz, Édouard Manet,
Andrea Mantegna, Henri Matisse, Hans Memling, Amedeo Modigliani, Claude Monet,
Max Pechstein, Pablo Picasso, Giambattista Pittoni, Nicolas Poussin, Raffael,
Rembrandt van Rijn, Pierre-Auguste Renoir, Diego Rivera, Peter Paul Rubens,
Salomon van Ruysdael, Henri de Toulouse-Lautrec, Maurice Utrillo, Jacopo
Tintoretto, Suzanne Valadon a Edouard Vuillard.

Jak je tohle vůbec možné …., není to sen?

Celou věc jsem pochopil až o několik dní později v Blumenau, městě státu Santa Catarina v jižní Brazílii asi hodinu autem vzdálené od hlavního města tohoto státu – Navegantes. Ačkoli je v Brazílii úředním jazykem portugalština, zde se domluvíte v pohodě německy. Po ulicích chodí lidé v kožených kraťasech s laclem, na hlavách tralaláky s ptačím peřím. Pak mi bylo vysvětleno, že Santa Catarina se svým Blumenau bylo posledním útočištěm fašistických zločinců z druhé světové války. Dokonce jsem se i s jedním potkal, když jeho manželka špatnou češtinou, ale stále patrným moravským přízvukem plakala, že nemohou do Čech, protože na manžela je vydán evropský zatykač. Od místních Brazilců jsem se pak dozvěděl, že byl nějakým dozorcem v koncentračním táboře. Tehdy mně to sepnulo – ty obrazy jsou výkupné za jejich anonymitu. Nejdříve jsem se zhrozil, ale pak si uvědomil, že ani ta díla, ani ti autoři za to, co následovalo po jejich životě a vytvoření nemohou.

Oktoberfest v Blumenau. No, řekli by jste, že je toto záběr z Brazílie … ?

V každém případě je moje návštěva Museu de Arte de Sao Paulo zážitek, který se mi vryl nesmazatelně do paměti. I kdybych tuto obrazárnu již nikdy v životě nenavštívil, tak mně to bude jedno, protože jsem si jí zapamatoval na celý život. Já jí ale stejně ještě navštívím, a to s Bóžou v rámci našeho slibu, že navštívíme společně všechny významné galerie na světě. Jsem strašně zvědav, jak na ní bude reagovat a jak se mu bude líbit … 🙂

Prado je muzeum a galerie umění nacházející se v Madridu. Vlastní jednu z nejlepších sbírek evropského umění od dvanáctého po devatenácté století na světě, jejímž základem je dřívější španělská královská sbírka. Bylo založeno jako muzeum maleb a soch. Sbírka obsahuje více než 5000 maleb, 2000 fotografií, 1000 mincí a medailí a téměř 2000 dekorativních předmětů. Sochařství je zde zastoupeno více než 700 sochami. Patří k tzv. Zlatému trojúhelníku umění společně s Museo Reina Sofia a Museo Thyssen-Bornemisza. (wiki)

BB: Měli jsme štěstí, že jsme mohli tentokrát galerie v Madridu absolvovat ve třech i s bratrem akad. arch a mal. Mirkem. Diskuse byly o to živější, zajímavější a zážitky silnější … 🙂

MB: PRADO!!! Velkolepost samotné budovy jsme nemohli ocenit zvenčí, protože ji zakrývalo lešení.

BTB: To vcelku zamrzelo i mě, ale doufám že budu moct vidět tuto budovu znova v celé kráse.

BB: No, já jí bez lešení již viděl. Poprvé jsem Prado navštívil koncem 90 tých let minulého století … 🙂 s budoucí maminkou Bóži jsme tam strávili celý den a byl to pro mne již tenkrát jeden z největších zážitků z naší cesty po Španělsku. Hlavní rozdíl, který jsem okamžitě zaznamenal bylo to, že zatímco dnes jsme se protlačovali vavy lidí, tenkrát jsme po galerii chodili skoro sami.

MB: Ihned po vstupu jsem ale její velkolepost okamžitě pocítil. Žádná místnost nebyla nižší než 5 metrů a většina byla ještě vyšší. V takto monumentálním prostředí se uplatní jen monumentální umění a toho tam bylo nespočet. Většina pláten byla větší než dva metry čtvereční. A zajímavé je, že dost často na výšku. Mezi nimi se vyjímala plátna El Greca, která působila nesmírně moderně. Tahy tlustým štětcem vypadají jakoby byly nanášeny v nějakém vytržení až transu. Mezi těmito velikány jsem ale objevil něco naprosto neuvěřitelného. Mně absolutně neznámého malíře jménem Maino, nebo Mayno. Teď nevím. Není známý asi proto, že toho namaloval velmi málo. Viki uvádí jen 12 děl.

Jeho jasné a syté barvy podtržené silnými přepady světla a
stínu jsou na začátku sedmnáctého století něčím nevídaným. Na mne to působilo
jako by předběhl dobu o tři sta let a rovnou mohl dělat reklamu na CocaColu.
Při úplném přiblížení k obrazu nebyla vidět jediná prasklina a barvy byly
homogenní a svítivé. Stále jsem nebyl schopen pochopit že je to stovky let
staré.

BTB: Nebyl jsem schopen toto pochopit též, jak si mohl přes stovky let tento obraz udržet tak syté barvy. Nebyl jsem schopen najít odpověď na toto tajemství nikde, tak je to nejspíš tajemství, které nemá být odhaleno. Jinak, plně tu souhlasím s Mirkem, nemám čeho dodat

BB: … jen na doplnění. Malíř se jmenuje celým jménem Juan Bautista Maíno, španělský malíř, který žil v letech 1581 – 1649 a ta holka už je skutečně ze současné reklamy na Coca Colu …

MB: Největším velikánem Prada je ovšem Velasquez. U jeho obrazu Dvorní dámy stály zástupy lidí. Já měl naštěstí rybářskou židličku a na ní jsem si sedl přímo pod obraz. Při pozorném sledování jeho obrazů si člověk uvědomí, jak švihácky a úsporně pracoval. Na sousedním obrazu od jiného autora jsou namalovány všechny perly i s tečkou slunečního odrazu. Ale on jen hmátne tlustým štětcem a stejného efektu dosáhne za setinu doby. Sem se hodí i povídačka o tom jak večer vždy smíchal všechny zbylé barvy na své paletě a ze vzniklé špíny namaloval kus pozadí libovolného obrazu.

BB: celým jménem Diego Rodríguez de Silva y Velázquez. Jeho obrazy jsou doslova obří odhadem 2×3 metry a člověk vůbec nepochybuje o totožnosti s podobou zobrazované postavy. Tvářičku Infanty Margarity si není prostě možné vymyslet, nebo přikrášlit. Nutno zmínit i zde vystavenou fantastickou sérii portrétů šašků a trpaslíků Filipa IV.

BB: Osobně si ale myslím, že do Prada se jezdí především za El Grecem. Jeho obrazy jsou na 16 století tak strašně troufalé, a drzé, že nechápu, jak vůbec mezi jinak nudnými malíři počínajícího baroka mohl přežít. Troufalost a vysoké sebevědomí mu byla sobě vlastní , což dokazuje i to, že papeži Piovi V. nabídl, že přemaluje Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli, za což byl místní komunitou malířů vykázán z Říma. Také nepochopitelné pro mně je, že pro širokou veřejnost byl zapomenutý malíř objeven a popularizován až Pablem Picassem na konci 19. století. Jeho obrazy jsou pro mne tak úchvatné a tak strašně současné, jakoby byly vytvořeny včera. Křiklavé, výrazné barvy, sebevědomé tahy štětcem, vysoký kontrast, napětí a démonický charakter motivů a postav, dokonalé figurální proporce i v nezvyklých polohách. Absolutní přesvědčivost podložená vysokým mistrovstvím a jistotou své tvorby a díla. Stát v sále, kde visí vedle sebe šestnáct takových děl je naprosto masakrální zážitek ….

MB: Dalším
velikánem Prada je Goya. To je ovšem borec, který mne velmi překvapil. zvláště
poučná byla jeho samostatná doplňující výstava v nejvyšším patře. Bylo tam snad
padesát neznámých věcí. Zde mu bylo nejvíce vidět do kuchyně. Opět profik,
který na jedno místo plátna, sáhne štětcem jenom jednou. Jeho produktivita
musela být neuvěřitelná. Jeho zkratky stromů, krajiny a okolní stafáže se
rutinérsky objevovaly prakticky na všech jeho dílech, ať už byla jakkoliv
rozměrná.

BB: Měli jsme skutečně štěstí. Specializovaná výstava byla naprosto neuvěřitelná. Bylo zde mnoho obrazů ze sociální tématikou z běžného života obyčejných lidí a vesnických výjevů. Barvy na obrazech byly tak zářivé a jasné, v pastelových odstínech, jako impresionistická díla. Některé obrazy působily, jako zcela soudobé komiksové ilustrace. A to obrovské množství v obřích formátech, jakoby vůbec nespal …

BTB: Goyu jsem si velice oblíbil v Pradu, nejen jak říkal Mirek svojí dokonalou zkratkou, ale hlavně svými portréty. Dokázal namalovat skutečnost jako nikdo jiný. Stačí se podívat  na jákýkolli portrét a ihned poznáte jestli to je od Goyi nebo ne,

BB: Byla to fakt bomba, stát desítky minut před jeho nejslavnějšími obrazy a zkoumat každý jeho tah na takových dílech jako Nahá a oblečená Maja,  nebo Rodina Karla IV. Tady si vzpomínám na příhodu, kdy královna požadovala po jeho shlédnutí okamžité zničení obrazu a Karel IV. prohlásil: “Zaplaťte mu, alespoň bude budoucnost vědět, jak jsme skutečně vypadali …”

MB: V těch
horních patrech s nižšími stropy bylo i více menších obrázků. Mezi nimi
vynikaly studie Rubense. Byly tak mistrovské, že jsem pojal podezření, že to je
pravá podstata jeho díla. On připravil takové sudie a v ateliérech se potom
realizovala velká plátna, samozřejmě vždy jen na zakázku. A on do nich potom
jen semtam sáhnul a šedévr byl na světě. Je potřeba si uvědomit, že velmi
dlouhou dobu nebylo malířství vnímáno jako čisté umění, ale jako vysoké
řemeslo. To opravňovalo malíře mít učedníky a pomocníky, kteří na obrazech
pracovali. Dokonce se specializovali. Třeba na krajinu, koňské zadky apod. Řekl
bych že na tomto malém obrázku je jasně vidět, že to dělal mistr. Na těch
velkých plátnech už to tak jasné není.

MB: Z obecného
pohledu na staré umění… a Prado svým počtem obrazů takový souhrnný pohled
umožňuje, jsem si vytvořil takovou teorii, že čím více na jih, tak je umění
temperamentnější, s větším švihem a menší precizností. Čím více na sever, tak
se projevuje až patologická preciznost a detailnost. Obě cesty přinesly svá
významná díla a určitě oba přístupy mají smysl. Ještě bych nakonec zmínil jednu
zajímavost a to je kopírování. Naprosto bezostyšně se někteří významní malíři
pouští do kopírování svých kolegů.

BB: Ano, ano, také mne to zaujalo. Takových obrazů tam bylo spoustu a nejenom ve starém umění v Pradu, ale i v dalších galeriích s moderním uměním. No, holt i mistři se museli učit od mistů. Hodně to napovídalo o jejich schopnostech a vypovídalo o jejich vztahu ke kopírovaným dílům. Co se líbilo, ponechali, někdy i vylepšili a co se nelíbilo zamatlali, nebo zcela vypustili. Úplně škokujícím důkazem jsou následující dva obrazy. No, posuďte sami na obrazech Adam a Eva – vlevo Tizian 1550 a vpravo Rubens o sto let později 1628-29.

BTB: Nevím proč, ale tento fakt mě vskutku pobavil. Zajímalo by mě, jak by vypadala reakce původních autorů ohledně obrazu, co jim někdo zkopíroval. Jinak v některých případech bych to nenazval plně kopie, ale spíš „učení od mistra“, jelikož chtěli vědět jestli zvládnou namalovat stejný/podobný obraz a pokud možno lépe… Jinak Prado mi tak akorát stačilo na jeden den. Kdybychom tam měli být déle, tak i já si vezmu rybářskou židličku.

Autor: Bohumil Terzo Bochňák

Pop
Art. Proč jsem si vybral zrovna tento styl? Je hodně skvělých a zajímavých
výtvarných stylů a směrů, avšak ten, který je mi v současné době nejbližší, je
Pop Art. Myslím, že mě zaujal svým moderním stylem, úhlem pohledu na charaktery
filmových, komiksových a slavných postav a jemným humorem, který tento styl občas
doprovází, možná také proto, že nejlépe vyjadřuje mé myšlenky, pocity a podobné
vnímání světa.

Pop Art
se prvně objevil v USA a Británii zhruba v polovině 50. let minulého
století a dominoval pak hlavně v 60. letech. Byl ovlivněn populární hudbou
a komerčním uměním. Přejímá motivy i techniky z předmětů denní potřeby,
inspiruje se velkoměstskou kulturou a jejími vizuálními projevy. Hlavními znaky
amerického Pop Artu je především používání velkých formátů, zářivých nebo
naopak mdlých barev.

Jedním
z nejznámějších tvůrců a zakladatelů Pop Artu byl Andy Warhol (1928-1987),
Američan slovenského původu, který začal jako ilustrátor reklamních předmětů,
ale později byl známý jako úžasný malíř a grafik s jeho nejslavnějšími
výtvory „Ohrožené druhy“, „Green Car Crash“, „Campbell’s Soup“ a obrazy známých
celebrit jako je Marilyn Monroe, Elvis Presley, Muhammad Ali a Elizabeth
Taylor.

Dalším významným představitelem Pop Artu byl současník Andy Warhola – Roy F. Lichtenstein (1923-1997). Američan, který definoval styl Pop Artu přes parodii, inspirovaný komiksy. Jeho práce byla ovlivněna populární reklamou a komiksovým knižním stylem. Popsal Pop Art jako „ne Americké umění, ale jako průmyslové umění“. Byl to umělec, malíř a také sochař, což mě překvapilo, protože jsem si Pop Art sochařsky nedovedl vůbec představit. Jeho úžasné sochy mně ale tak zaujaly, že bych je velice rád někdy viděl i v originále. Je neuvěřitelné, jak se dá Pop Art ztvárnit, jak v malířství, tak v sochařství. Mezi jeho neznámější díla patří „Whaam!“, „Potápějicí se dívka“, „Oh, Jeff…I Love You, Too…But…“ a další.

Přesto, že oba umělci vytvářeli fantastická díla, nejvíce mně přitáhl k tomuto druhu umění jiný člověk. Současník, výtvarník, který vytváří skutečně skvělý, moderní Pop Art i s velkou dávkou humoru a tím je Greg Guillemin. Grégoire “Greg” Guillemin (Prosinec 22, 1967-současnost) je francouzský umělec, známý pro Pop Artové díla zobrazující komiksové superhrdiny, filmové postavy a vůbec populární postavy. V roce 2013 začal sérii digitálních děl „The Secret Life of Heroes“ Série ukazuje populární kulturní postavy v jejich fiktivních, všedních úkonech každodenního života. V roce 2014 začal vytvářet i sochy, aby rozšířil svoji práci v umění.

Pokud budeme
srovnávat tyto tři autory, tak jejich díla se liší například sytostí barev a
technikou kresby. Zatím co Warhol prakticky vůbec nepracoval s černou
obvodovou linkou, Lichtenstein
jí používal v podstatě jako základní výrazový prostředek, kdy jí obtahoval
každý detail kresleného objektu. Na rozdíl od obou, Greg Guillemin pracuje
s černou linkou prakticky pouze po obvodu zobrazovaných objektů.
Z těchto tří umělců Lichtenstein používal nejméně výrazné barvy, kterých
se naopak nebojí Warhol ani Guillemin. Největším rozdílem v jejich tvorbě je
však obsah, neboli téma děl. Warhol zobrazoval reálné slavné osobnosti jako
portréty, bez dalšího obsahu.  Roy Lichtenstein
své postavy převážně vymýšlel, tedy nezobrazoval nikoho konkrétního a Greg Guillemin
ztvárňuje především fiktivní, smyšlené, pohádkové a komiksové hrdiny. Další
zajímavostí je i srovnání využití humoru ve svých dílech. Zatímco
s humorem pracovali Roy i Greg, v Andyho tvorbě se humorné projevy
prakticky nevyskytují. Guillemin na rozdíl od svých předchůdců pracuje více s jednolitou
barvou, používá výhradně figurální detaily, znázorňuje jen některé části těla,
nikdy ne celého člověka. Výrazným rozdílem je i stínování bez černé kontury. Společné
mají ve svých dílech všichni tito významní autoři to, že jejich díla jsou
poutavá, burcující a vyzařuje z nich radost.

Dalo by se říci, že
všichni uvedení umělci jsou velice slavní. Zatím co dva jsou po smrti, jeden
z nich ještě tvoří. Proto je zajímavé i porovnání cen jejich děl. Obrazy Warhola se dnes prodávají za
několik milionů dollarů, například „Green car Crash“, se prodal za 71 milionů
dollarů nebo obraz „Dvojitý Elvis“, se prodal za 37 milionů dollarů. Také
obrazy Roy
Lichtensteina se prodaly za obrovské částky. Například „Woman with
Flowered Hat“ získal rekord za největší aukční cenu roku 2013, avšak ten byl
záhy překonán v roce 2015, obrazem „Nurse“, prodaný za 95,365,000.- dolarů.
Naproti tomu originální práce Greg Guillemina se prodávají kolem 5,000 dollarů
až 10,000 dollarů. Jeho práce „For Your Eyes Only“ vydělala celkem 62,300
dollarů. Umělec si ale také vydělává i jinou cestou. Často přidává do svých děl
loga známých společností, ze kterých má finanční profit. Své práce prodává i
přímo prostřednictvím internetu. Myslím, že bude velmi zajímavé sledovat, zda
se ceny děl tohoto umělce dostanou na úroveň Andy Warhola a Roy Fox
Lichtensteina.

Bez rozdílu na to, za kolik se díla Greg Guillemina  pohybují, jeho práce jsou velkou inspirací určitě nejenom pro mě a myslím si, že tímto směrem by se mohl Pop Art pohybovat. Ve svých některých dílech poukazuje na dílo a obrazy Andy Warhola i Roy Lichtensteina, jako by se hlásil k jejich odkazu.

Celkově si myslím, že tento styl velice skvěle znázorňuje směr dnešní doby. Zakladatelé stylu Pop Artu a pokračovatelé toho stylu jsou nezvratným důkazem toho, že tento umělecký styl se ještě nevyčerpal, žije a s největší pravděpodobností bude žít i s novými pokračovateli dále 🙂

“Bass Museum of Art je jediné umělecké museum v této části města a najdete ho v prostorách domu třicátých let minulého století od Russella Pancoasta, známého architekta a zetě jednoho z místních “otců zakladatelů” Johna Collinse.  Bílá přístavba naroubovaná na původní budovu na Park Avenue pochází od japonského architekta Araty Isozakiho.” (Rough Guides)

BTB: Bass Muzeum, které bylo založeno roku 1963 a poté otevřeno roku 1964 pomocí sbírky od John a Johanny Bass se nachází na místě, kde bývala Miami Beach’s veřejná knihovna. Výstavy a kolekce se zde mění po jednom až třech měsících. Muzeum bylo uzavřeno kvůli rekonstrukci v roce 2015 a bylo znovu otevřeno teprve nedávno v 2017

Před muzeem nás přivítala veliká socha Uga Rondinona, která sahala do výšky nějakých 8 metrů. Velký balvany položený na sobě, každý v jiné barvě, od modrý, až po růžový. Velice neobvyklé dílo, ale náramně se hodilo do tohoto prostředí a oživovalo ho svými jasnými barvami.

BB: Ten Ugo Rondinone je fakt hodně uznávaný umělec a něco na tom jeho umění fakt je. Má jednoznačný rukopis, dobré nápady a rozhodně se nebojí monumentalismu, jak je vidět i na té venkovní realizaci. Bohužel jeho autorská výstava byla v této galerii jen několik měsíců před naší návštěvou Miami, tak jen malou vzpomínku, jak vypadaly jeho instalace:

… a jeho snad nejslavnější věc – okna s barevnými zrcadly s názvem ” The Edge of Euphoria”

BTB: U recepce byla menší kavárna a naproti ní instalace od Pascale Marthine Tayou. Celá stěna byla pokrytá LED obrazovkami a na každé z nich bylo napsáno vítejte v různých jazycích. Skvělá instalace, jediný co mě zamrzelo bylo, že na češtinu se tam místa nedostalo ☹

BB: … ano známá, hodně publikovaná věc v časopisech o moderním umění.

BTB: Toto muzeum mělo dvě patra a mě osobně přišlo první patro více naplněné zajímavými pracemi, než v druhém patře kde se více soustředilo na módu. Hned v prvním patře oslovilo nejen mě, ale i tátu dvě neobvyklá díla. První, které více zaujalo mě, byla iluze nekonečného prostoru od Sanford Biggers – Poteau Mitan. Dal jedno zrcadlo na zem a jedno na strop. Bum, hotové dílo. Lidé se mohli po zrcadle projít, i když bylo malinké a obdivovat tuto iluzi. Není k tomu moc čeho bych dodal, bylo to zajímavé a u toho bych i skončil.

BTB: Druhé dílo, které více oslovilo tátu bylo Petrified Petrol Pump od Allora & Calzadilla, což jak podle názvu byla zkamenělá benzínová pumpa. Velice neobvyklé ale vtipné dílo, řekl bych. Rozhodně mě mile překvapilo a mého tátu 10xkrát víc. Prohlíželi jsme si to nejméně deset minut, než jsme šli dál. Allora & Calzadilla’s „techno-fosílie“ se nám oběma velice líbila a je to stále jedno z děl, které si nejvíce pamatujeme z Miami Beach.

BB: Fakt naprostá bomba! Skutečné umělecké dílo s vysokou přidanou hodnotou v metafoře, symbolice a vysoké pracnosti provedení. Při prvním pohledu bezpochyby ohořelý benzínový tankovací stojan. Jakmile začnete studovat detaily, jako tlačítka, displej, hadice k pistolím, tak se začnete podivovat nad tím, jak to, že to ten žár neroztavil? Pak si přečtete cedulku a oněmáte – Vyřezáno z lávového kamene !!!! Pak teprve pochopíte, jak je to úchvatné, až mrazilo, úplně jsem si představoval ty plameny a žár, který to zachvacovalo, moc působivé. Vidíte co může vzniknout ze spolupráce Američana a Kubánce …

BTB: Poté jsme šli prohlédnout si druhé patro. Móda není zrovna mým šálkem čaje, ale pokud pro vás je, tak rozhodně by vám neuškodilo prohlédnout si to 😊.  Zde je pár fotek jak to vlastně vypadalo.

BB: Tak na tom druhém patře mne narozdíl od Bóži nejvíce oslovil oděvní návrhář, který navrhuje takové hezké, hodně barevné oblečení inspirované asi tradiční cikánskou, nebo rumunskou kulturou, ale nahoře bez … Úplně si dokáži představit, jak jsou takhle oblečeny všechny devčata třeba na Václaváku – supeeer … 🙂

BB: Bohužel jsme měli trochu smůlu na méně zajímavé dočasné výstavy, ale určitě návštěva stála za to. Jinak dodatek v názvu galerie “contemporary” je pro toto muzeum skutečně výstižný.

BTB: Abych to uzavřel, myslím si, že Bass má potenciál a prostory na skvělé ukázky děl, avšak ty nynější, které jsme s tátou prošli, neměly na nás tak veliký vliv, jako u jiných galerií. Jak jsem však říkal, pokud bych měl větší sklony k módě, rozhodně bych si cenil tuto návštěvu více.

„Bývalé Miami Art Museum se po výrazné finanční injekci ve
výši 35 milionů dolarů koncem roku 2013 přejmenovalo na Pérez Art Museum Miami
a s novým jménem a vylepšeným vzhledem se přestěhovalo do areálu Museum
Park, do úchvatné budovy s výhledem na Biscayne Bay. Sbírka, kterou muzeu
věnoval realitní magnát Jorge Pérez, zahrnuje početnou kolekci prací
z období po roce 1940 s řadou kvalitních děl latinskoamerických
umělců a zajímavé bývají také dočasné mezinárodní výstavy ….“ (Rough Guides)

BB: Budova je skutečně úplně nová a hned na první pohled je vidět, že se penězi nešetřilo. Všude jsou použité drahé materiály, mramor, žula, nerez v kombinaci s ušlechtilým dřevem a velkoplošnými zasklenými plochami oken. To celé je obklopeno nově vysazeným palmovým hájem přímo na břehu atlantického oceánu – monstrózní a úchvatné!

BTB: Rozhodně to na mě zapůsobilo monumentálně!

BB: Obsah této nádherné budovy byl však výrazně chudší … Přesto nás čekalo několik velice příjemných překvapení a nakonec i umělecký děs 😮

BTB: Neřekl bych úplně chudší, jelikož ten prostor doplňovala nádherná díla, hlavně instalace od Joseph Locke 😊

BB: Před vstupem do budovy byla poměrně zajímavá instalace, která spočívala v ocelové konstrukci ve tvaru kvádru, z jehož stropu byly zavěšeny modré plastové bužírky, kterými se dalo procházet. Což jsme si také samozřejmě zkusili, abychom získali z tohoto díla úplný umělecký dojem. No, nic k pos … ní, ale proč ne ….

BTB: Tady bych souhlasil s tátou, avšak, jsem si stoprocentně jist, že by toto geniální dílo mohlo zabavit děti, mezitím co rodiče mohou obdivovat toto muzeum!

BB: Hned ve foyeru na nás čekalo ale dílo daleko lepší. Instalace sestávající z několika desítek poměrně velkých modelů lodí zavěšených pod stropem působila na první pohled jako celek velice grandiózně. Jakmile se člověk přiblížil a začal studovat jednotlivé objekty, byl ještě více příjemně překvapen. Každá loď byla velice poutavým dílem s vlastní výpovědí, nebo sdělením, navíc hodně zdařile umělecky vyvedená. Autorem je Hew Donald Joseph Locke ((narozen 13. října 1959) je britský sochař a současný výtvarník se sídlem v Brixtonu v Londýně. V roce 2000 získal cenu Paul Hamlyn Award a EAST international Award). Hned doma jsem skočil na web https://en.wikipedia.org/wiki/Hew_Locke a prohlédl jeho tvorbu, je to dost dobré a hodně zajímavé …

BTB: Zapůsobilo to na mě jako z pohádky, lodě které všechny plujou stále vpřed, ať se děje co se děje! Taky musím pochválit výraz na menší detaily, to se vždy ocení!

BB: Hned u vstupu docela dobrý PopArt Michaela Craig-Martina, Irského umělce, s názvem Tanec a dále hezky barevná lineární abstrakce, kterou v galeriích nemám rád od Gene Davise z roku 1966.

BB: Pak mne zaujalo skutečně nevšední dílo francouzského umělce žijícího a tvořícího v New Yorku z roku 1969 s názvem „Studie k portrétu Sidey Janise“ Graphit on paper, což by nebylo nic divného, kdyby ten papír nebyl vytvarován do formy hlavy v životní velikosti. Dílo s dokonalou kresbou působilo velmi zvláštně, v některé chvíli až morbidně, jako nějaká mumie …

BTB: Dílo to bylo vcelku zvláštní, ale neřekl bych až morbidní. Kresba velmi dobrá a nápad zajímavý. Jenom nechápu, proč na to ten táta tak dlouho civěl … co si myslíte vy?

BB: V muzeu bylo předváděno převážně současné moderní umění, kterému nejsem úplně nakloněn i když sem tam se objeví něco zajímavého, jako například obří vyleštěný červený talíř, u kterého člověk chvíli nevěděl, na kterou stranu je vlastně vypouklý, nebo obří dekorativní dílo z dřevěných špalíků, které by se perfektně hodilo jako dekorace do interiéru nějakého divadelního, nebo koncertního foyeru.

BT: Nejsem si jist proč jsem tak dlouho stál u toho červeného talíře, ale jistě mě to dílo muselo bavit 😊 Kdybych kolem toho díla šel znova, už bych mu asi nevěnoval tolik pozornosti.

BB: Pro představu uspořádání výtvarných děl na vysoké estetické úrovni, kdy byl každému dílu poskytnut skutečně velký prostor, přikládám několik ilustračních fotek.

BB: Dalším dílem, které nás prostě zaujalo na první pohled a na druhý, podrobnější, úplně dostalo, byla neuvěřitelná mozaika celá vytvořená z malinkých kostiček glazované keramiky s názvem „Fire“ autorky Teresita Fernádéz z New Yorku z roku 2017. Úchvatné, myslím, že to nepotřebuje další komentář …

BTB: Souhlasím tady s tátou, velice impozantní dílo, mám však stále na jazyku jedinou otázku … Jak dlouho mohlo trvat vytvořit toto dílo? Měsíce? Roky? Nikde nebylo napsáno! Tak, či tak, je to nádherná mozaika v zajímavým formátu.

BB: Celé jedno patro budovy bylo věnováno dočasné výstavě věnované výhradně fotbalu. Pro mne, člověka, který tento druh sportu vůbec nesleduje a nezajímá, to bylo hodně zarážející – umění a dutí fotbaloví fanoušci a aktéři? No, uvidíme co to bude za guláš …, a že to guláš byl ….
Obrazy, sochy, grafiky, fotografie, filmy, instalace v různých uměleckých stylech – Realismus, PopArt, DaDa, Sirealismus, Konceptuální umění a nakonec i Marasmus (vlastní název pro rádoby umění, které se vyznačuje spíše jeho zmarem, dekadencí a demencí kurátora, který jej do galerie vybral). Pro mne osobně byl největším pohlazením obraz Andyho Warholy Pelé z r. 1978 a zaujal mně i realismus Gabriele Di Matteo z r. 2018

BTB: Ano, tyto obrazy byly prvotřídní, avšak dílo které jsem si nejvíce oblíbil z tohoto fotbalového patra byl Míč rozmašírovaný na kusy. Právě toto dílo mně připadlo morbidní tak, že ve mně vyvolalo obdiv. Byl jsem tak uchvácen tímto dílem, že jsem zapomněl i na jméno autora!

BB: … zvláštní v záplavě těch fotbalových instalací, jsem si tohoto díla ani pořádně nevšiml …, ale fakt dobrý nápad … kopou do něj a třeba je to skutečně živý organismus, kterému se při tom může dělat i blbě, ochranáři by se nad tím měli skutečně zamyslet, zda se tady neděje nějaká diskriminace, nebo neporušují nějaká práva míčů … 😊

BB: Zajímavé byly i některé instalace, sochy i keramiky …

BB: … a nakonec přišel Marasmus

BTB: Velice zvláštní Marasmus… rád bych ale přijal klidně i zvětšenou verzi tohoto díla! To by bylo teprve něco …

BB: … no to by bylo ale něco úúúúplně jiného !!!! Pokud by tato instalace byla ve velikosti skutečného fotbalového stadionu, všechny figurky odlité např. z betonu, nabarvené a divák by chodil mezi tím vším na ploše i na tribunách, pak by to bylo dílo hodné skutečně světového obdivu, dokonce věřím, že i hojně navštěvované, Jenomže to už by bylo pro autora moc pracné a drahé. Nakoupit plastové figurky u Číňana a seskládat je do nějaké konfigurace a prohlásit to za umělecké dílo s tím, že to někdo „sežere“ je daleko jednodušší …

BTB: Rubellova rodinná kolekce vznikla v roce 1994, kterou vytvořily Mera a Don Rubell společně s jejich synem Jason Rubellem. Nachází se v Miami Beach. Když jsme přijeli k téže budově kde se kolekce nacházela, přidala mi o něco menší než jsem si představoval.

BB: No, Rubell je fakt galerie vyznávající ultra moderní umění. Jedo z těch, které nesou hrdý název “contemporary art”. Začalo to již upozorněním u vchodu, že toto umění nemusí každý snést …

BTB: Avšak, to jsem si hned rozmyslel jakmile jsem vstoupil do budovy. Velký prostory s dostačujicím počtem uměleckých děl, řekl bych. Celá jedna místnost byla plná obrazů Allison Zuckerman, kde se právě instalovala její nová výstava.

BTB: Musím říci, tyto obrazy nejsou zrovna mým šálkem čaje, ale zapůsobily na mne svojí velikou velikostí, sahajicí až ke stropu. Její obrazy jsou takovou mísininou různých uměleckých směrů a umělců, jakožto například Roy Lichtenstein, Paul Cézanne a další. Nucož.

BB: … něco naprosto strašného, výsměch, karikatura zesměšnění umění. Byl jsem v šoku, když nám kurátorka galerie s naprostou vážností sdělovala, že se jedná o mladou 26 letou, nesmírně talentovanou umělkyni, která své obrazy tvoří tak, že ve photoshopu dělá koláže ze známých děl slavných mistrů, nechává je vytisknout na kamionovou plachtovinu, kterou následně natáhne na rámy a pak je tu a tam domaluje malířskou štětkou. Normálně se mi chtělo zvracet … Snad jediná věc, která mne na tom zaujala byly ty skutečně obří rozměry. (Na snímku výše vpravo dole malá hlava kurátorky.) Mimochodem autorka vypadá trochu jako Barbra Streisand a svá díla skutečně prodává za veliké peníze. Některé věci v moderním umění fakt nepochopím …

BTB: Když jsme pokračovali dále, uviděl jsem před sebou osobu, instinktivně jsem se pozastavil a všiml si, že tato osoba je vlastně plastová figura.

Andro Wekua a její dílo Untitled

BTB: Chvíli jsem se na ni koukal a řekl si „jak mě mohla vystrašit figura?“ šel jsem jistě k figuře když v tom pohla rukou. Uskočil jsem na stranu, málem padajíc na zem. Tentokrát jsem měl upřený pohled na ženskou figuru stojící v bílé místnosti s jemně růžovým kobercem. Po minutě zase pohla rukou a pár prstama. Zíral jsem. Jak takhle věc dokázala dělat divy. Toto dílo ve mně vyvolala inspiraci, ponaučení a nápady.

BB: … jj, to bylo dobré, měla za sebou počítač, který náhodně hýbal servomotory s prsty na její levé ruce. Nic víc, ale – samotná postava ve veliké místnosti na růžovém koberci s občas hýbajícími prsty – bylo skutečně docela působivé . Mohli jste až k figuríně, ale museli jste se nejdříve zout a to zování trochu rušilo hluboký umělecký dojem …

BB: No a pak přituhovalo a já začínal chápat upozornění u vchodu. Mrtvá mladá žena v igelitovém pytli (to bych si určitě dal do obýváku …)

BB: další žena, tentokrát nahá figurína s rozříznutým rozkrokem s tlačítkem místo vagíny …

BB: … nemocniční úklidové vozíky s čistícími potřebami, lékařskými proprietami a zbytky lidských orgánů včetně hlavy. Ty ruce držící houby byly skutečně vtipné …

BTB: Jak jsme pokračovali, tím víc děl mě víc uchvacovalo svým nezvyklým jevem. Nejvíce mě však zaujaly tyto dvě díla od Franka Bensona:  Legacy a Human Statue (Jessie)

Legacy, 2004

BTB: Když jsem toto dílo uviděl, z nějakého radostného důvodu jsem si poskočil a se zvědavostí jsem ho šel zkoumat. První věc co mě napadlo bylo jak je to nápadité. Nu dobrá, možná to není nápad co by hnul se světem, ale rozhodně jsem si ho okamžitě oblíbil. Už jenom to zpracování ukazovalo profesionální práci od Franka Bensona! Ruce, které nahrazovaly ploutve želvy, vypadaly nejenom realisticky, ale i elegantně, až půvabně. Na tomto dílu nemám čeho podotknout, než jenom toho jakou radost mi udělalo.

BB: Tak tohle bylo fakt bezva, momochodem to dílo jsem znal, již jsem se s ním setkal v nějakém časopise, nebo internetu.

Human Statue (Jessie),
2011

BTB: Tato socha z bronzu, mě zaujmula svou.. normalitou. V kolekci bylo mnoho soch a figur, od nahých až po horifikovaných, avšak tato socha neměla nic speciálního. Jenom dlouhé černé šaty s prostými slunečními brýlemi. Normální návštěvník by nejspíše prošel kolem tohoto dílo bez velkého dojmu, to já však ne. Zastavil jsem se a koukal se na ni. Stál jsem u tohoto díla nejméně deset minut než jsem došel k svému názoru. To co právě dělá tuto sochu nádhernou a oddělovalo ji od ostatních soch, byla její jednoduchost. Živost. Konfrontace. Tanec. Pozdrav. Vznešení a uvolněnost. Tyto slova my běhali hlavou, co jsem se koukal na toto dílo. Zkráceně řečeno, líbilo se mi svojí jednoduchostí a působením relaxace. Moc pěkné dílo.

BB: Těch soch se stejně dokonalým provedením stejného autora tam bylo více. Mně zase zaujala krásná dívka s pinďourem … (to bych si zase dal do ložnice)

BB: pozoruhodné byly také trojdimenzionální instalace, myslím, že sochařstvím se tohle nazvat nedá …

BB: Občas se objevila i docela kvalitní věc, jako například dva obrazy estonské 34 leté výtvarnice žijící a tvořící v Amsterodamu a Berlíně Katji Novitskové. Jen nevím, zda ta perfektní malba byla skutečně autorská, protože výsledek byl digitální tisk na třech vrstvách hliníku, výřez výřezu (digital print on three layers of aluminum, cutout display) z roku 2015. Je poměrně časté, že soudobí tvůrci používají nejrůznější hypermoderní techniky a nedrží se štětce, rudky, nebo uhlu …

BTB: Rubellova kolekce je fakt něco. Nebyl jsem vůbec připraven na to, co od toho očekávat. A víte co. Odešel jsem naplněn nápady a fantaziemi. Jsem si jist, že každý by si tam našel jedno, nebo dvě díla, na který by už rozhodně nezapomenul. Moje ego taky pochodovalo naplněné s věděním, že jsem byl první čech co navštívil tuto galerii. Musím upozornit, že u vchodu je varování o nevhodnosti pro všechny osoby, ale mohu potvrdit, že se nemusíte bát vzít si tam děti nad 12 let 😊. Velice doporučuju tuto Kolekci navštívit pokud budete zrovna v Miami Beach.

BB: Já určitě doporučuji také, pokud chcete mít představu o skutečně nejsoučasnějším umění, nebo alespoň ponětí o tom, kam se umění posouvá. Někdy mám dojem, že dozadu …., ale zážitek to určitě byl.