Prado je muzeum a galerie umění nacházející se v Madridu. Vlastní jednu z nejlepších sbírek evropského umění od dvanáctého po devatenácté století na světě, jejímž základem je dřívější španělská královská sbírka. Bylo založeno jako muzeum maleb a soch. Sbírka obsahuje více než 5000 maleb, 2000 fotografií, 1000 mincí a medailí a téměř 2000 dekorativních předmětů. Sochařství je zde zastoupeno více než 700 sochami. Patří k tzv. Zlatému trojúhelníku umění společně s Museo Reina Sofia a Museo Thyssen-Bornemisza. (wiki)

BB: Měli jsme štěstí, že jsme mohli tentokrát galerie v Madridu absolvovat ve třech i s bratrem akad. arch a mal. Mirkem. Diskuse byly o to živější, zajímavější a zážitky silnější … 🙂

MB: PRADO!!! Velkolepost samotné budovy jsme nemohli ocenit zvenčí, protože ji zakrývalo lešení.

BTB: To vcelku zamrzelo i mě, ale doufám že budu moct vidět tuto budovu znova v celé kráse.

BB: No, já jí bez lešení již viděl. Poprvé jsem Prado navštívil koncem 90 tých let minulého století … 🙂 s budoucí maminkou Bóži jsme tam strávili celý den a byl to pro mne již tenkrát jeden z největších zážitků z naší cesty po Španělsku. Hlavní rozdíl, který jsem okamžitě zaznamenal bylo to, že zatímco dnes jsme se protlačovali vavy lidí, tenkrát jsme po galerii chodili skoro sami.

MB: Ihned po vstupu jsem ale její velkolepost okamžitě pocítil. Žádná místnost nebyla nižší než 5 metrů a většina byla ještě vyšší. V takto monumentálním prostředí se uplatní jen monumentální umění a toho tam bylo nespočet. Většina pláten byla větší než dva metry čtvereční. A zajímavé je, že dost často na výšku. Mezi nimi se vyjímala plátna El Greca, která působila nesmírně moderně. Tahy tlustým štětcem vypadají jakoby byly nanášeny v nějakém vytržení až transu. Mezi těmito velikány jsem ale objevil něco naprosto neuvěřitelného. Mně absolutně neznámého malíře jménem Maino, nebo Mayno. Teď nevím. Není známý asi proto, že toho namaloval velmi málo. Viki uvádí jen 12 děl.

Jeho jasné a syté barvy podtržené silnými přepady světla a
stínu jsou na začátku sedmnáctého století něčím nevídaným. Na mne to působilo
jako by předběhl dobu o tři sta let a rovnou mohl dělat reklamu na CocaColu.
Při úplném přiblížení k obrazu nebyla vidět jediná prasklina a barvy byly
homogenní a svítivé. Stále jsem nebyl schopen pochopit že je to stovky let
staré.

BTB: Nebyl jsem schopen toto pochopit též, jak si mohl přes stovky let tento obraz udržet tak syté barvy. Nebyl jsem schopen najít odpověď na toto tajemství nikde, tak je to nejspíš tajemství, které nemá být odhaleno. Jinak, plně tu souhlasím s Mirkem, nemám čeho dodat

BB: … jen na doplnění. Malíř se jmenuje celým jménem Juan Bautista Maíno, španělský malíř, který žil v letech 1581 – 1649 a ta holka už je skutečně ze současné reklamy na Coca Colu …

MB: Největším velikánem Prada je ovšem Velasquez. U jeho obrazu Dvorní dámy stály zástupy lidí. Já měl naštěstí rybářskou židličku a na ní jsem si sedl přímo pod obraz. Při pozorném sledování jeho obrazů si člověk uvědomí, jak švihácky a úsporně pracoval. Na sousedním obrazu od jiného autora jsou namalovány všechny perly i s tečkou slunečního odrazu. Ale on jen hmátne tlustým štětcem a stejného efektu dosáhne za setinu doby. Sem se hodí i povídačka o tom jak večer vždy smíchal všechny zbylé barvy na své paletě a ze vzniklé špíny namaloval kus pozadí libovolného obrazu.

BB: celým jménem Diego Rodríguez de Silva y Velázquez. Jeho obrazy jsou doslova obří odhadem 2×3 metry a člověk vůbec nepochybuje o totožnosti s podobou zobrazované postavy. Tvářičku Infanty Margarity si není prostě možné vymyslet, nebo přikrášlit. Nutno zmínit i zde vystavenou fantastickou sérii portrétů šašků a trpaslíků Filipa IV.

BB: Osobně si ale myslím, že do Prada se jezdí především za El Grecem. Jeho obrazy jsou na 16 století tak strašně troufalé, a drzé, že nechápu, jak vůbec mezi jinak nudnými malíři počínajícího baroka mohl přežít. Troufalost a vysoké sebevědomí mu byla sobě vlastní , což dokazuje i to, že papeži Piovi V. nabídl, že přemaluje Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli, za což byl místní komunitou malířů vykázán z Říma. Také nepochopitelné pro mně je, že pro širokou veřejnost byl zapomenutý malíř objeven a popularizován až Pablem Picassem na konci 19. století. Jeho obrazy jsou pro mne tak úchvatné a tak strašně současné, jakoby byly vytvořeny včera. Křiklavé, výrazné barvy, sebevědomé tahy štětcem, vysoký kontrast, napětí a démonický charakter motivů a postav, dokonalé figurální proporce i v nezvyklých polohách. Absolutní přesvědčivost podložená vysokým mistrovstvím a jistotou své tvorby a díla. Stát v sále, kde visí vedle sebe šestnáct takových děl je naprosto masakrální zážitek ….

MB: Dalším
velikánem Prada je Goya. To je ovšem borec, který mne velmi překvapil. zvláště
poučná byla jeho samostatná doplňující výstava v nejvyšším patře. Bylo tam snad
padesát neznámých věcí. Zde mu bylo nejvíce vidět do kuchyně. Opět profik,
který na jedno místo plátna, sáhne štětcem jenom jednou. Jeho produktivita
musela být neuvěřitelná. Jeho zkratky stromů, krajiny a okolní stafáže se
rutinérsky objevovaly prakticky na všech jeho dílech, ať už byla jakkoliv
rozměrná.

BB: Měli jsme skutečně štěstí. Specializovaná výstava byla naprosto neuvěřitelná. Bylo zde mnoho obrazů ze sociální tématikou z běžného života obyčejných lidí a vesnických výjevů. Barvy na obrazech byly tak zářivé a jasné, v pastelových odstínech, jako impresionistická díla. Některé obrazy působily, jako zcela soudobé komiksové ilustrace. A to obrovské množství v obřích formátech, jakoby vůbec nespal …

BTB: Goyu jsem si velice oblíbil v Pradu, nejen jak říkal Mirek svojí dokonalou zkratkou, ale hlavně svými portréty. Dokázal namalovat skutečnost jako nikdo jiný. Stačí se podívat  na jákýkolli portrét a ihned poznáte jestli to je od Goyi nebo ne,

BB: Byla to fakt bomba, stát desítky minut před jeho nejslavnějšími obrazy a zkoumat každý jeho tah na takových dílech jako Nahá a oblečená Maja,  nebo Rodina Karla IV. Tady si vzpomínám na příhodu, kdy královna požadovala po jeho shlédnutí okamžité zničení obrazu a Karel IV. prohlásil: “Zaplaťte mu, alespoň bude budoucnost vědět, jak jsme skutečně vypadali …”

MB: V těch
horních patrech s nižšími stropy bylo i více menších obrázků. Mezi nimi
vynikaly studie Rubense. Byly tak mistrovské, že jsem pojal podezření, že to je
pravá podstata jeho díla. On připravil takové sudie a v ateliérech se potom
realizovala velká plátna, samozřejmě vždy jen na zakázku. A on do nich potom
jen semtam sáhnul a šedévr byl na světě. Je potřeba si uvědomit, že velmi
dlouhou dobu nebylo malířství vnímáno jako čisté umění, ale jako vysoké
řemeslo. To opravňovalo malíře mít učedníky a pomocníky, kteří na obrazech
pracovali. Dokonce se specializovali. Třeba na krajinu, koňské zadky apod. Řekl
bych že na tomto malém obrázku je jasně vidět, že to dělal mistr. Na těch
velkých plátnech už to tak jasné není.

MB: Z obecného
pohledu na staré umění… a Prado svým počtem obrazů takový souhrnný pohled
umožňuje, jsem si vytvořil takovou teorii, že čím více na jih, tak je umění
temperamentnější, s větším švihem a menší precizností. Čím více na sever, tak
se projevuje až patologická preciznost a detailnost. Obě cesty přinesly svá
významná díla a určitě oba přístupy mají smysl. Ještě bych nakonec zmínil jednu
zajímavost a to je kopírování. Naprosto bezostyšně se někteří významní malíři
pouští do kopírování svých kolegů.

BB: Ano, ano, také mne to zaujalo. Takových obrazů tam bylo spoustu a nejenom ve starém umění v Pradu, ale i v dalších galeriích s moderním uměním. No, holt i mistři se museli učit od mistů. Hodně to napovídalo o jejich schopnostech a vypovídalo o jejich vztahu ke kopírovaným dílům. Co se líbilo, ponechali, někdy i vylepšili a co se nelíbilo zamatlali, nebo zcela vypustili. Úplně škokujícím důkazem jsou následující dva obrazy. No, posuďte sami na obrazech Adam a Eva – vlevo Tizian 1550 a vpravo Rubens o sto let později 1628-29.

BTB: Nevím proč, ale tento fakt mě vskutku pobavil. Zajímalo by mě, jak by vypadala reakce původních autorů ohledně obrazu, co jim někdo zkopíroval. Jinak v některých případech bych to nenazval plně kopie, ale spíš „učení od mistra“, jelikož chtěli vědět jestli zvládnou namalovat stejný/podobný obraz a pokud možno lépe… Jinak Prado mi tak akorát stačilo na jeden den. Kdybychom tam měli být déle, tak i já si vezmu rybářskou židličku.